prorock

M.Š. (c) 1997
Spíš, když se snáší mrak, ten dávnej šestihlavej drak, plameny ohně prošlehávaj oblohou.
Hukot jako mocnej splav se valí s dýmem ze všech hlav, bolest se šíří nekonečnou rozlohou.
Spíš, když už padá chlad, ten dávnej šupinatej had a jeho jazyk zasahuje celej svět.
Ten pohled, co se nemění a celá země před ním zkamení - stisk jeho zubů nedovolí návrat zpět.
Spíš, když už rostou stíny, pod víčky trocha černý hlíny, nečekej, že to bude jiný!
Hej ty, osude, nějak bylo a nějak bude, přece nás z toho neubude!
Spíš, když slunce zapadá, hladovej sup tě ve snu přepadá a věčná noc přilétá na křídlech s ním.
Ráj, kterej zastíní, se rázem v pouště promění. I na tvá víčka pomalu dopadá jeho stín.
Spíš, když už rostou stíny, pod víčky trocha černý hlíny, nečekej, že to bude jiný!
Hej ty, osude, nějak bylo a nějak bude, uvidíme, co tu po nás zbude!
Spíš, když se snáší déšť, navěky neprocitneš, začala noc, co nikdy nekončí…