prorock

M.Š. / Jana Šrámková (c) 1998
Jako touha sáhnout na ocas drakovi, před kterým zebe mráz, 
jako touha vytrhnout vlas děda Vševěda, kterej spí. Jako touha...
Jako touha tam v kostele řvát, že mě stejně nikdo nemá rád, 
jako touha anděla na člověka moct si jednou hrát. Jako touha...
Jako touha padat z útesu a v letu čekat na spásu, jako touha obejmout krásu, nežít jen snít si sen. 
Jako touha...nežít jen snít si sen.
Tak naposledy zamávám, těžkej boj otvírám, svý okolí už nevnímám.
Z boje rychle utíkám, pohádky se dotýkám, Gordickej uzel roztínám
a trvám, trvám...
Ať touha touží svoje sny, život prožívá dlouhý dny, 
kolik má člověk pokusů tady na zemi?